Pages - Menu

sobota 12. března 2016

Made in England

Katedrála v Sheffieldu, Velká Británie
Napaluben, odpaluben,... anebo taky bacha na auto zleva. Je hodně ponaučení, které člověk získá, když cestuje mimo svou domovinu. Anglii jsem měl tu možnost navštívit poprvé. Těšil jsem se nejen na pracovní část, která zabrala velkou měrou časoprostor mého pobytu, ale také na zážitky spojené s fajn lidmi. A taky jsem měl jasný úkol - přivézt domů 3x "fadž" :)


Setkání s ropuchou


Můj pobyt v Anglii začal drobným příběhem na letišti v Manchesteru. Hned po výstupu z letadla naše tříčlenná skupina absolvovala turistickou výpravu v katakombách nám neznámého letiště směr kufry. Úzké dlouhé uličky, chvíli schody nahoru, chvíli dolu, nikde okna a had lidí podobně zmatených jako my...

Asi po dvaceti minutách pochodu po šipkách konečně hala a v ní: fronty přilétnuvších návštěvníků směr automatické odbavení. Rámy s obrazovkami, bez lidské obsluhy jak ze sci-fi filmu mne uchvátily už v Praze. Stačí vložit pas pod skener, otevřou se skleněná vrátka. Potom se postavit na namalované stopy na zemi a vykouzlit úsměv do obrazovky podobný fotce v pasu a máte vyhráno. Dveře se otevírají...

Už už jsme mířili do fronty ke skenerům, když nás letištní dáma patřičných rozměrů č.1 z čista jasna, a o to víc nekompromisně, odklonila doleva. "A jéje, toho jsem se bála", vzpomněl jsem si na hlášku Marušky a začal ukrajovat slalom mezi provazy vstříc přepážkám s lidským personálem. Takticky jsem zvolil pozici v zákrytu, tedy mezi svými anglicky perfektně mluvícími kolegy. Důrazné vyvolávání k přepážkám po jednom mi však mou taktiku ihned narušilo. Vyhlížel jsem nejsympatičtější osobu u přepážky. Všichni byli usměvaví, všichni vyřizovali svou agendu rychle. Až na jednu - letištní dáma č.2 připomínala paní Bublu Bůčkovou ze seriálu Malá Velká Británie. Úsměv neznala, naopak děsila pohledem.

Samozřejmě, má-li člověk šanci 1 ku 10, že zrovna tahle přepážka na něho vyjde, tak je to 100%. "Kamóóón", zahřměla halou Bubla. Nasadil jsem úsměv a vyrazil hrdě k ní. Její obrovská ruka chňapla můj cestovní pas a tak moje "Helou" nějak ztratilo význam. "Verárjfrm?" Bafla na mne Bubla. Zaskočila mne. Drží pas Czech republic a ptá se odkud jsem? Že by chtěla slyšet Heřmanův Městec? Rozhodl jsem se získat čas: "Pardon?" "Veeeer aaaar juuuu froom?" - Bubla začala šířit negativní vlny. Bál jsem se odporovat. "Ček repablik", hrdě na ní já. Na Heřmanův Městec už nedošlo, další seznamovačka nebyla. Nehnula ani brvou, ani pohledem, vrazila mi pas a zahřměla halou na další nešťastníky "Kamóóón!" S děsem v očích za ní místo mne mířil jakýsi stařík. Na památeční selfie nedošlo - anglická žena - Bubla Bůčková se však zaryla do paměti.

Auta nemají řidiče, přecházet přes silnici je očistec


Cesta z Manchesteru do Sheffieldu proběhla vlakmo bez komplikací až na drobnost, že jsme neměli místenky. Pohled do vagónu nás přesvědčil, že místenku tu má každý. Přesto jsme se usadili a čekali jak to asi dopadne. První koho z místa místenkou majitel vytlačil byl Roman. Jakýsi student s asijskými rysy slušně naznačil, že tam patří on, nikoliv člen naší delegace. Jelikož jsme seděli na 4 sedadle, udělali jsme jen "škatulata - hejbejte se" a jeli dál. Rozhovor s asijským angličanem na téma hokejbal by byl na samostatný blog a přiznávám: nebyli jsme v něm zrovna úspěšní.

Cca 20 minut před příjezdem do Sheffieldu přišla moje chvíle. S taškou, bundou, iphonem v ruce a sluchátky na mne promluvil další místní. Bylo jasné, že jde po mém sedadle. Má odpověď ve stylu: "eeeeee" sezení neubránila a tak zbytek cesty (k pobavení mých dvou kolegů) jsem strávil ve stoje.

V Sheffieldu nás čekal přesun na hotel Novotel pěšky asi přibližně 5 minut od vlakového nádraží a všichni jsme se po letu i vlaku těšili na klid pokoje. Procházka s vrčícími kufříky na kolečkách po anglické dlažbě nám však i v tak krátkém úseku ukázala, že jsme náhle na jiné planetě. To, že auta jezdí v Anglii vlevo, ví asi každý. Přesto mne děsil pohled za čelní skla automobilů bez pilota v místě, kde by ho člověk očekával. Přesto jsem nějak nedokázal koukat vpravo-vlevo při přecházení ulice, protože se pro mne vše vynořovalo úplně jinak, než člověk zná.

Bylo hodně zážitků už první den a každý měl své kouzlo. Přeci jenom doma na zahradě si některé věci ani neuvědomíme. V cizině na nás dýchnou o to silněji. Mohl bych tak psát a popisovat Anglii a mé tři dny v ní do nekonečna. A to jsem ještě nezmínil "Hon na fadž", který mi zajistil požadavek mé dcery, ale i čtenáři mého blogu. Ale o tom až zase někdy příště ;)


Žádné komentáře:

Okomentovat